Duben 2017

Haiku- nemohoucnost

16. dubna 2017 v 12:56 | Vincenta |  Psané výplody
Pokud vás nezajímá plané vylévání pocitů, přeskočte tuto úvodní část.

Poslední dobu uvadám, stejně jak narcisy v průhledné váze stojící kousek ode mne. Pokaždé, když se usadím nad čistým kouskem papíru, který se přímo vybízí k tomu, abych jej zaplnila svými myšlenkami, které se úpěnlivě snaží dostat ven z mé hlavy, prostě to nejde. Je toho tolik, co bych ze sebe chtěla vydat. Mám spoustu dobrých nápadů, ale nedokáži je realizovat, ačkoliv se snažím se všech sil. Je to hrozně frustrující. Vím, že bych měla něco dělat. Cokoliv. Cokoliv, co by mne mohlo v tvorbě posunout dál.
Čas mého bytí se krátí, pomalu ale jistě. Možná je mírně popudivé, takhle smýšlet v mém věku, ale nemohu si pomoci. Víte, asi jako každý člověk bych chtěla být něčím významná, přeji si, abych tu za sebou nechala jakýsi odkaz. Jak pošetilé.
Tohle vše je pravděpodobně jen snůška symsl nedávajícího sebelitujícího braku, to si také uvědomuji. Měla jsem pouze potřebu se vypsat.
A teď již k hlavnímu bodu tohoto článku, a to k haiku, kterou jsem nedávno vyplodila.

Plíce zasytil
děsivě tíživý ozón
ztracených duší.

A na závěr přidávám píseň, která se stala v poslední době mou srdcovkou, a to Let There Be More Light od kapely Pink Floyd.

-Carpe diem,
Vincenta